Co a proč čtu? A co bych měl číst a nečtu?

Určitě hoříte zvědavostí co jsem právě dočetl, tak vás nebudu dlouho napínat a prozradím, že tou knihou byl známý počin polského spisovatele S. Lema Solaris. Jak jsem na ni narazil? Myslím, že někde v profilu Izáka Asimova (můj oblíbený autor, ale o tom až někdy jindy). Tak jelikož žánr sci-fi (pozor neplést s fantasy!!!) je mi víc než blízký, rozhodl jsem se proniknout do díla, klasického spisovatele zmíněného žánru, trochu hlouběji. V knihovně jsem si půjčil Solaris a Futurologický kongres. Jelikož Solaris mi něco říkal sám od sebe, byl první na řadě. No a protože obvykle, když mě nějaká kniha nadchne, čtu bez pauzy dokud ji nepřečtu, nemohu tuto knihu, v kontextu s mými nejoblíbenějšími, hodnotit extra vysoko. Musím se přiznat, že byla na můj vkus přespříliš hloubavá a nezajímavě popisná. Pokud někdo zná Asimova, tak ví, že popis i obyčejné věci se dá napsat tak, že nevynecháte jediné písmenko.

Tady se musím zastavit, abyste pochopili můj způsob četby. Někomu přijde zcela jistě barbarský, s tím předem počítám. Zkrátka pokud nejsem zcela uchvácen dějem, tak mám nutkavou tendenci přeskakovat text na konce odstavců, nebo do první přímé řeči. Mnohokrát se tak stane, že knihu přečtu pozoruhodně rychle a přitom se necítím ochuzen o zážitek z ní (ano ano, ten zážitek jsem možná udupal tím přeskakováním v textu, ale věřte, že nepřeskakuji tak moc abych se nedokázal rozhodnout, jestli se mi kniha líbí nebo ne). Naopak pokud mě kniha skutečně zajímá, často čtu některé pasáže několikrát.

Ale zpátky k Solarisu. Abych jen nehanil, tak mi námět přijde velice originální a tento náhled na kontakt s mimozemskou inteligencí mě vskutku nenapadl. Líbilo se mi, že se autor snažil propojit mystiku budoucnosti s mystikou duše a pocitů člověka. To většinou ve sci-fi knihách nebývá, nebo zcela jistě ne do takové hloubky. Lem se tedy věnoval tématu reakce lidského myšlení a duše na naprosto neočekávané chování cizího mimozemského tělesa. Snažil se odhalit skryté pohnutky a myšlenky hlavního hrdiny, který, ač sám psycholog, dostává v průběhu děje pořádnou duševní "sodu". Důležité také je, že se nijak nesnažil vyvozoval očividné závěry, poskytuje čtenáři dost prostoru i pro vlastní názor.

Děj. No moc se zde neděje, jde spíš o vnitřní vývoj hlavního hrdiny, který se díky zvláštním jevům na palubě vesmírné stanice vyrovnává s vlastními démony a historií. Víc psát podle mě nemá smysl, spoilerovat nehodlám.

Protože jsem se dozvěděl, že podle předlohy byla natočena i dvě filmová ztvárnění, musel jsem je pochopitelně shlédnout. Tedy první film z roku 1972 a z ruské produkce se zatím nedaří stáhnout, ale na ČSFD má výborné hodnocení, tak snad se k němu dostanu.

Solaris z roku 2002 a v americké produkci jsem však stáhnout mohl bez potíží. V hlavní roli je George Clooney, který zde ukázal, že nemá jen jeden Danny Ocean vychytralý pohled, ale je schopen zahrát i složitější role, které mu nejsou šity na tělo. Ale přesto je v mým očích pořád maličko jednotvárný.

Ale k filmu. Je podle mě tak z 75% věrný knize. Ale moc mě nebavil. Nemůže za to ani tak Steven Soderbergh, ale sama kniha. Tyhle niterní pocity a vnitřní boje s nevýslovným psychickým utrpením se těžko režírují, pokud ten příběh není dosti silný. A to, ruku na srdce, není. Herci hrají dobře, hudba je skutečně dobrá a v důležité roli Harey překvapila Natascha McElhone. Jasné je, že je film přizpůsoben komerčním účelům a tak z toho ani nemohla vzniknout hluboká sonda do lidské duše. Závěrem je ale nutné říct, že na to, jak těžká látka ke zfilmování tato kniha je, si s tím režisér poradil podle mě dobře. Na potlesk ve stoje to ale není. Tím víc by mě zajímala ruská verze filmu, protože je nejspíš pojata mírně odlišně.

A jejej. Kouknu na nadpis a vidím, že jsem psal úplně o něčem jiném. Tak se omlouvám a snad to v dalším příspěvku napravím.

MV