Drobil ministrem ŽP

Mgr. Pavel Drobil se k 13.7. 2010 stal ministrem životního prostředí. Bezprecedentní a nebezpečná událost pro všechny obyvatele České republiky. Tedy alespoň pro ty, kteří nežijí jen dneškem a pro své sobecké já.

Můžeme mít výtky k Bursíkovi, Dusíkovi a jejich předchůdcům, ale už samotný životopis nynějšího ministra ho v mých očích posouvá hluboko pod ně. Právník, velice úspěšný podnikatel s nepopiratelnými vazbami na podnikatelské špičky a velice bohatý člověk potažmo štědrý sponzor ODS.

Ptám se, jaká je kvalifikace pana Drobila na post ministra ŽP? JEDINÉ co by snad mohlo připadat v úvahu je, že od roku 2007 působil v dozorčí radě Lesů ČR. Což je samo o sobě spíše diskvalifikující fakt. Jeho sponzorství straně? Nejspíš naivně doufám, že nikoliv. Jeho vliv ve straně? Pravděpodobně ano. Nedostatek kvalifikovaných a "správně smýšlejících" lidí v ODS? Také nejspíš trefa do černého. Lobbing ČEZu a jiných průmyslových a hospodářských gigantů? Jistěže.

Ministr životního prostředí má do jisté míry výsadní postavení a také jednu z nejobtížnějších pozic ve vládě. Musí skloubit zájmy ekonomické a zájmy ekologické. Jeho ministerstvo působí, do jisté míry, proti ministerstvům ostatním. Ministr by neměl být oblíbený mezi kolegy. Působí jako protiváha, jako podněcovatel diskuze a do řízení státu musí přinášet jiný pohled.

Při vší úctě k panu ministrovi a soudě podle jeho vyjádření, profilů a osobních stránek on nebude mít touhu pouštět se do nepříjemného boje proti konglomerátům, obtěžovat kolegy ministry a komplikovat spoustu projektů "ve veřejném zájmu".

Podle jeho prvních činů a vyjádření na mě pan Drobil působí dojmem pragmatika, realisty a ani trošku jako člověk, který je správným způsobem zelený. Bohužel.

Na druhou stranu sdílím jeho postoj k dostavbě Temelína a stopce nesmyslným větrným a slunečním elektrárnám. Neshodneme se ale na podpoře výstavby dálnic a silnic. Alarmující je plánovaná správa lesů v NPŠ právě firmou Lesy ČR. Rovněž jsou mi podezřelé některé organizační změny na ministerstvu. Bohužel v této rovině vše směřuje k tomu, že se z Ministerstva ŽP stane řadové ministerstvo vydávající vyhlášky a rozdělující peníze bez hlubšího smyslu, účelu a myšlenky.

Dobrá, můžeme vše ukončit slovy, dejte panu ministrovi alespoň oněch 100 dní a pak ho suďte, ale oblast ŽP je tak citlivá a některá rozhodnutí tak závažná pro přírodu a budoucnost ČR , že zde nelze čekat na chyby a pak se z nich poučit.

P.S. 2011 Až je mi smutno , jak se potvrdily mé obavy uvedené v článku. Sice příroda naštěstí nestačila utrpět nezvratnou škodu, ale škoda finanční je děsivá.

45. MFF v Karlových Varech

Ač máme oba s Pájou rádi filmy, až letos nám nic nebránilo a mohli jsme vyrazit na největší, nejlepší, nejznámější, nejnavštěvovanější, prostě úplně nej tuzemský filmový festival. Z úsporných důvodů jsme se rozhodli cestovat stopem. Jelikož z toho máme zážitků víc než dost a v tomto příspěvku se chci rozepsat o filmech, tak bych jen touto cestou rád pozdravil Romču z Pustovět u Rakovníka :-).

Náš první den (středa) jsme zahájili ubytováním ve stanovém městečku a následně jsme již spěchali na pokladny koupit lístky. Asi trochu naivně jsme si mysleli, že bude všude hafo volných lístků a tak když jsme viděli, že na čtvrtek zbývají lístky jen na minimum představení, byli jsme dost smutní. Nicméně po pár minutách a několika dotazech na informacích nebo pokladnách jsme se uklidnili a rozhodli se neakreditovat a pokusit se kupovat lístky vždy hodinu před představením, nebo při dobré konstelaci v předprodeji. Dokonce se nám hned na večer podařilo koupit lístky na projekci filmu, který jsme chtěli vidět a to Manažery.

Manažeři jsou filmem režiséra Johna Wellse a hraje v něm několik známých a poměrně dobrých herců. Film jako takový je sice dobře zpracovaný, režírovaný a i zahraný, ale to všechno nevyváží velice slabý scénář. Ten je velice tuctový a až infantilní, když od nás, jako diváků, žádá abychom soucítili s bezcitným bankéřem, který bral před světovou krizí 160 tisíc $ a po ní chudák nemá na zaplacení členství v golfovém klubu. Film ukazuje i na fakt, že hlavní hrdina i jeho rodina jsou krátkozrací až hrůza, když ani při takovém výdělku, řádově 4x větším než průměrný příjem americké rodiny, nedokážou vytvořit dostatek finančních rezerv, aby přežili i při ztrátě zaměstnání. Rovněž by si pan bankéř zasloužil pár na holou za to, že se tak zadlužili a žili skutečně od splátky hypotéky ke splátce. Stručně řečeno, film je natočen velmi dobře, ale scénář je hnus, takže celkově průměr (60%).

Na čtvrtek jsme si naplánovali: Submarino, 3 krátkometrážní filmy (Řeka, Básník ze sloního domu, Vzlet) a na pátek měla Pája a Lůca společně drama Na cestě, pak jsme byli na O bozích a lidech a večer jsem byl já na Poezii a Pája s Lůcou na 80 dnů.

Submarino je depresivní drama o dvou bratrech, kterým se v životě pokazilo naprosto vše co mohlo. Skutečně pokud nejste před projekcí citově úplně v poho, tak ten film zvažte, protože vám rozhodně nepřidá. O ději se rozepisovat nemá cenu, je to spletenec situací, které jsme mohli už někde jinde vidět s tím rozdílem, že se to bohužel stalo jen dvěma lidem. Mě se to skutečně nelíbilo a nijak mě o nezasáhlo, ani k jednomu ze dvou hlavních herců jsem necítil náklonnost což jako jediné mohlo tuto slzavou záležitost v mých očích vytáhnout výš. (40%)

Řeka, Básník ze sloního domu a Vzlet. V soutěži krátkometrážních filmů vyhrála Řeka, která se nám paradoxně zdála nejslabší. Dokument nikam nesměřuje, nic z něj nevyzní. A pokud měl navodit nějakou atmosféru, tak jsme ji tedy nepochytili. Nepochopil jsem na co autoři poukazovali, sběr záběrů trval 3 roky a na výsledku to tedy znát není, spíš to působí, že je to splácáno přes léto a přidáno pár záběrů ze zimy. (35%)

Básník je již o dost lepší, ale bohužel z mého pohledu dosti tuctový. Nicméně je z něj cítit autorčina láska k jejímu dědečkovi, o kterém dokument je. Na rozdíl od Řeky jsem se nenudil. (45%)

Vzlet mi ze všech tří dokumentů přišel nejlepší. Docela jsme pochopili o co se autorka snaží, dobře propojila rozhovor svých rodičů a snahu jejího kamaráda ze školy. Krátké, svižné, zajímavé. (65%)

O bozích a lidech je poměrně dlouhý film o skupině mnichů šířících křesťanství v Africe. Film je z části založen na skutečných událostech a jelikož jde o mnichy, tak nelze očekávat žádné dramatické zápletky čí akci. Film je tedy klidnou, artovou poctou těm mnichům, kteří padli za oběť rozpínavosti a bezohlednosti islámu. Film nám i přes to, že o tom již dost víme, znovu ukázal, jak jsou někteří zfanatizovaní islamisté nebezpeční. Režiséru se poměrně zdařilo ukázat, že i mniši jsou pod rouchem lidé a i oni se bojí o svůj život a někdy pochybují o své víře. (65%)

Poezie. Je pro mě docela zajímavou sondou do korejské kultury. Možná jsem ani tak nesledoval děj, ten pro mě nebyl až tak moc zajímavý, jako spíš kulturní odlišnosti. Děj se točí kolem sympatické důchodkyně, která se pokouší napsat báseň a přistupuje k tomu ze začátku dost mechanicky. Nakonec ji však život a především její vnuk poskytnou dostatek inspirace, sic smutné, aby napsala krásnou báseň. Vůbec celá zápletka a přístup k problému s vnukem je, alespoň pro mě dost šokující. Otcové 6 chlapců, kteří pravidelně znásilňovali svou 14letou spolužačku, která pak spáchá sebevraždu, se sejdou aby dali matce dostatek peněz na to, aby kluci nešli za katr a neohrozilo to jejich budoucnost. Možná v tom hledám zbytečně moc nebo jsem naivní, ale třeba k tomu tak v Koreji přistupují. Místo, aby sami kluky seřezali a poslali do ústavu, tak bez jakýchkoliv emocí vyjednávají s matkou dívky o peněžní částce za její mlčenlivost. Pro mě nejlepší film, který jsem na festivalu navštívil. (80%)

Pro příští rok již budeme s Pájou chytřejší a snad se nám podaří zajistit lístky na ty filmy, které skutečně chceme. Letos nás především mrzí Iluzionista, Med a Tucker and Dale vs. zlo. Takže nám nezbývá než se je pokusit odchytit jinde a jinými prostředky. Celkový dojem z festivalu je převážně kladný. Byli jsme překvapeni pohodovou atmosférou a to i přes to, že podle názorů pravidelných návštěvníků to letos bylo nejhorší. I my jsme zaznamenali jistou skupinu návštěvníků, nenavštěvujících filmy, ale módní salony a kadeřnictví a s Harpers Bazarem místo festivalových novin v podpaždí, kterých bylo, převážně ve večerních hodinách, všude plno. Se stanovým městečkem jsme byli taktéž spokojeni, nic se nám neztratilo, ani nás nebudilo moc podnapilých. Největší roli na kladném hodnocení festivalu mají bezesporu dvě věci. Za prvé bezva počasí, možná až moc bezva :-) mohlo být o pár stupínků míň. A za druhé objev super vege restauračky Kus-Kus, kterou vám tímto vřele doporučujeme:-).

Aktuální četba....

Od jednodušší, ale ne nezajímavé sci-fi autorů typu Asimov atd. přecházím na náročnější díla a rovnýma nohama se vrhám na dílo Waltera Millera - Chvalozpěv na Leibowitze. Uvidíme jestli si pak přečtu i jeho zbylá díla, moc jich ani vlastně nenapsal...

Nechci vypadat jako analfabet, ale až před měsíce jsem se setkal s výrazem "New Weird", který je nejspíš každému milovníku sci-fi dobře znám. Mě tedy znám až do nedávna nebyl z čehož se dá vyvodit, že až tak velký milovník nejsem :-) Pustím se do Chiny Mielvilla - Železná rada. Tak mi držte palce....

Symbióza se nekoná...

Dnes jsme se s P cestou z kulturního poledne po nekulturních Budějcích stavili zjistit aktuální nabídku v Zeleninovém baru na náměstí. Nic moc nás nezaujalo, ale protože už delší dobu víme, že majitelé otevřeli další restauraci v ulici U černé věže jménem Symbiosa, rozhodli jsme se ji navštívit.

Restaurace se nachází v komplet nově rekonstruované pasáži do ulice Plachého. Před vstupem do samotné restaurace je malé venkovní posezení. Tak tedy vstupujeme do restaurace, vůbec to tam neznáme, ode dveří se zdá, že všechny stoly jsou plné. Naštěstí stojí dveře naproti baru, kde je číšnice a tak se táži, zda mají někde volný stůl. Paní mě spláchla jednoduše tím, že neví, že tam přece nevidí. No nevadí, zjišťujeme, že restaurace má i druhé patro. Stoupáme po dřevěných schodech, kde se jako dupající blesk mihne číšník mající na starosti horní úsek. Zde klid a většina stolů prázdných. Usedáme. Prostředí je to pěkné, nové, neošuntělé, prostorné. Pochopitelně ne nejútulnější, ale řekl bych že příjemné a odpovídající zvolenému stylu a povaze restaurace. Sympatické je, že zůstaly zachovány původní dřevěné trámy.

Sedíme, koukáme, čekáme. Číšník nikde. Naštěstí jsou na vedlejším stole dva opuštěné jídelní lístky. Ty velmi módně přetékají BIO. Bio voda, bio cola, bio maso, bio těstoviny, bio rýže, zkrátka všechno bio. Denní menu...polévka, následuje rizoto, žampiony a nebo pozor...BIO hovězí s penne. Nepanikaříme, ceny jsou v rámci denní nabídky sice vyšší, ale ještě akceptovatelné.

Přichází/přibíhá číšník. V rámci omezeného rozpočtu objednáváme pro P Variaci listových salátů s cherry rajčaty a francouzským dressingem (35Kč), pro mě Zapečené žampiony s česnekem, tomatovou salsou a goudou (79 Kč) a jako bonus šťávu z mladého ječmene (45 Kč). Následně se číšník na podpatku otočil a přiskočil k vedlejšímu stolu, kde vyhrkl "Tak co vy?" :).

Nečekali jsme dlouho a jídlo bylo na stole. P salát by se ještě dal považovat za slušný, pokud přimhouříme obě oči. Složení dejme tomu, ale porce malá. Já a žampiony byl ovšem šok. Tak z této mini porce by se nenajedlo ani pětileté dítě!!!:). Chuťově to nebylo tragické, ale za 79 Kč při takové porci bych čekal lepší potěchu chuťových buněk. No ale vrcholem byla šťáva z mladého ječmene. Oba jsme s P jasně cítili pachuť dotáčené vody z vodovodu. Z koncentrátu, pravděpodobně kupovaného někde v makru, jsme do sklenky dostali maximálně dvě tři kapky a zbytek obyčejná voda:) Cena 45 Kč je tedy míííírně vyšší!!!

Při jídle bylo možné sledovat pozoruhodné fyzické výkony pana číšníka, který běhal po schodech nahoru a dolu o stošest. Po placení nás ještě jednou pobavilo jeho vystupování, když přikročil ke stolu kde právě dojedli a se slovy "Tak co, dobrý?" odnášel prázdné talíře.

Tedy, do Symbiosy zase dlouho nepůjdeme. Jídlo neodpovídalo ceně ani představám. A to jsme si dali zvýhodněné denní menu. Možná by jsme se lépe a levněji najedli v Zeleninovém baru. Jediné co zachraňuje dojem z restaurace je poměrně slušný vzhled interiéru a vtipný pan číšník:)

Co a proč čtu? A co bych měl číst a nečtu?

Určitě hoříte zvědavostí co jsem právě dočetl, tak vás nebudu dlouho napínat a prozradím, že tou knihou byl známý počin polského spisovatele S. Lema Solaris. Jak jsem na ni narazil? Myslím, že někde v profilu Izáka Asimova (můj oblíbený autor, ale o tom až někdy jindy). Tak jelikož žánr sci-fi (pozor neplést s fantasy!!!) je mi víc než blízký, rozhodl jsem se proniknout do díla, klasického spisovatele zmíněného žánru, trochu hlouběji. V knihovně jsem si půjčil Solaris a Futurologický kongres. Jelikož Solaris mi něco říkal sám od sebe, byl první na řadě. No a protože obvykle, když mě nějaká kniha nadchne, čtu bez pauzy dokud ji nepřečtu, nemohu tuto knihu, v kontextu s mými nejoblíbenějšími, hodnotit extra vysoko. Musím se přiznat, že byla na můj vkus přespříliš hloubavá a nezajímavě popisná. Pokud někdo zná Asimova, tak ví, že popis i obyčejné věci se dá napsat tak, že nevynecháte jediné písmenko.

Tady se musím zastavit, abyste pochopili můj způsob četby. Někomu přijde zcela jistě barbarský, s tím předem počítám. Zkrátka pokud nejsem zcela uchvácen dějem, tak mám nutkavou tendenci přeskakovat text na konce odstavců, nebo do první přímé řeči. Mnohokrát se tak stane, že knihu přečtu pozoruhodně rychle a přitom se necítím ochuzen o zážitek z ní (ano ano, ten zážitek jsem možná udupal tím přeskakováním v textu, ale věřte, že nepřeskakuji tak moc abych se nedokázal rozhodnout, jestli se mi kniha líbí nebo ne). Naopak pokud mě kniha skutečně zajímá, často čtu některé pasáže několikrát.

Ale zpátky k Solarisu. Abych jen nehanil, tak mi námět přijde velice originální a tento náhled na kontakt s mimozemskou inteligencí mě vskutku nenapadl. Líbilo se mi, že se autor snažil propojit mystiku budoucnosti s mystikou duše a pocitů člověka. To většinou ve sci-fi knihách nebývá, nebo zcela jistě ne do takové hloubky. Lem se tedy věnoval tématu reakce lidského myšlení a duše na naprosto neočekávané chování cizího mimozemského tělesa. Snažil se odhalit skryté pohnutky a myšlenky hlavního hrdiny, který, ač sám psycholog, dostává v průběhu děje pořádnou duševní "sodu". Důležité také je, že se nijak nesnažil vyvozoval očividné závěry, poskytuje čtenáři dost prostoru i pro vlastní názor.

Děj. No moc se zde neděje, jde spíš o vnitřní vývoj hlavního hrdiny, který se díky zvláštním jevům na palubě vesmírné stanice vyrovnává s vlastními démony a historií. Víc psát podle mě nemá smysl, spoilerovat nehodlám.

Protože jsem se dozvěděl, že podle předlohy byla natočena i dvě filmová ztvárnění, musel jsem je pochopitelně shlédnout. Tedy první film z roku 1972 a z ruské produkce se zatím nedaří stáhnout, ale na ČSFD má výborné hodnocení, tak snad se k němu dostanu.

Solaris z roku 2002 a v americké produkci jsem však stáhnout mohl bez potíží. V hlavní roli je George Clooney, který zde ukázal, že nemá jen jeden Danny Ocean vychytralý pohled, ale je schopen zahrát i složitější role, které mu nejsou šity na tělo. Ale přesto je v mým očích pořád maličko jednotvárný.

Ale k filmu. Je podle mě tak z 75% věrný knize. Ale moc mě nebavil. Nemůže za to ani tak Steven Soderbergh, ale sama kniha. Tyhle niterní pocity a vnitřní boje s nevýslovným psychickým utrpením se těžko režírují, pokud ten příběh není dosti silný. A to, ruku na srdce, není. Herci hrají dobře, hudba je skutečně dobrá a v důležité roli Harey překvapila Natascha McElhone. Jasné je, že je film přizpůsoben komerčním účelům a tak z toho ani nemohla vzniknout hluboká sonda do lidské duše. Závěrem je ale nutné říct, že na to, jak těžká látka ke zfilmování tato kniha je, si s tím režisér poradil podle mě dobře. Na potlesk ve stoje to ale není. Tím víc by mě zajímala ruská verze filmu, protože je nejspíš pojata mírně odlišně.

A jejej. Kouknu na nadpis a vidím, že jsem psal úplně o něčem jiném. Tak se omlouvám a snad to v dalším příspěvku napravím.

MV