Jizva je v pořadí druhou knihou pomalu se rýsující serie příběhů z fantaskního světa Bas-Lag. První díl nazvaný Nádraží Perdido a prozatím třetí s názvem Železná rada se odehrávají v podobných kulisách. Společné rysy všech tří knih nejsou nijak drasticky provázané a omezují se především na prostředí (město Nový Krobuzon), rasy obyvatel (voďanojové, rukodlaci,...) a základní fyzikální zákony (thaumaturgie, přetváření). Jinak je každá kniha samostatným příběhem a pokud je nečteme v pořadí, jak byly vydány, nijak to nevadí. Takovým příkladem jsem i já, jelikož jsem jako první četl Železnou radu, poté Nádraží Perdido a vše završil nyní Jizvou.
Jako nejvhodnější slovo, jak popsat Jizvu, mě napadá hutná. Jizva je hutným příběhem, plným dechberoucích nápadů a originální fantasie. Já skutečně nejsem příznivec sáhodlouhých popisů, například Pán prstenů mi přijde šíleně rozvláčný a téměř mě nudil, v tomto případě jsem ale četl poctivě každé písmenko a každou větu. Od začátku mě vyprávění chytlo a autorovy popisy rozjely mou představivost na plné obrátky. Došlo to tak daleko, že jsem usínal s pocitem, že usínám v plovoucím městě Armada, nebo jsem při běhání kolem řeky vyhlížel komáří lidi a chtěl domů avanka.
Příběh knihy samotné se točí kolem tlumočnice Belis Chladnovíny, kterou povrchně známe z předchozího dílu Nádraží Perdido. Ta je pod tlakem okolností nucena opustit Nový Krobuzon a plavit se na lodi do vzdálené kolonie. Vír událostí ji však zanese na pirátské plovoucí město zvané Armada, jejíž vládci chtějí uskutečnit ambiciozní plán na ovládnutí síly, která by je učinila mimořádně mocnými. V průběhu realizace plánu se seznamujeme s dalšími obyvateli města, poznáváme jejich schopnosti, motivace a plány. Aktéři prožívají různé dramatické situace, kde vystupují další lidé a tvorové a mnoha exotickými schopnostmi a zvláštnostmi.
Autor se podrobně věnuje pouze Belis, která o zažívaných událostech píše dopis imaginárnímu příteli. Jeho prostřednictvím zjišťujeme, že Belis je na povrch chladná, ale uvnitř citlivá žena, která si velmi potrpí na to, že je nezávislá a většinou má věci pod kontrolou. Jak zjišťujeme i ona je manipulována, klamána a podváděna. Ostatní postavy známe víceméně povrchně, z popisů Belis, nebo podle jejich činů. Vnitřní pohnutky nám zůstávají skryty, což autorovi poskytuje prostor pro překvapivé obraty v ději.
Jako u ostatních dvou knih této serie je hlavním lákadlem Miévillova skvělá fantazie, která čtenáři otevírá tajuplný svět plný překvapení. Kombinace z našeho světa známých zvířat, věcí nebo zákonitostí s naprosto překvapivými a novými, je vskutku mistrná. Nejde totiž o klasickou sci-fi, kde Spock teleportuje Kirka na planetu a bereme to jako fakt. Nejde ani o klasickou fantasy, kde jeden prsten vládne všem a o tom se nediskutuje. Tady jsou sci-fi a fantasy prvky použity tak nějak chytře a skrytě. Například přetváření. Představuji si to jako obdobu kombinace naší plastické chirurgie s biomechanikou, ale v prostředí, kde nelétají letadla, ale obyčejné vzducholodě a střílí se křesadlovkami. Zkrátka mě to zaujalo tím, že Miéville mou představivost zaměstnává odlišně od podobných autorů tohoto žánru.
V některých jiných recenzích jsem se dočetl, že hlavní výtka k této knize, potažmo k celému autorovu stylu směřuje k dlouhým souvětím. Přiznám se, že dokud jsem si to v recenzích nepřečetl, tak mě to vůbec nenapadlo a musel jsem se do knihy podívat, abych se přesvědčil. Pravda to je. Některá souvětí jsou na celý odstavec. V případě této knihy, kdy Miéville používá neznámá slova a tak nějak se mu do každého souvětí podaří vměstnat dramatičnost, mi to nevadí.
Zmínkou o cizích, nebo originálních slovech se dostávám k dalším kladům knihy. Za prvé je to množství nových slov a netradičních slovních spojení. Za druhé na to navazuje překlad. Nečetl jsem knihu v angličtině, má znalost tohoto jazyka by na tak složitou knihu asi nestačila. Překlad Milana Žáčka je však výtečný. Ten se jistě musel vyrovnat s mnoha lingvistickými oříšky, protože Miéville z části používá nám známé názvosloví (například komáří lidé jsou anofelové, kaktusíci) nebo úplně vymyšlené.
Pokud bych měl srovnávat tři knihy této serie mezi sebou, musel bych jako nejlepší zvolit Železnou radu. Na druhé místo Jizvu a třetí Nádraží Perdido. V Miévillovo prvním díle je znát, že ještě nevěděl jakým přesně stylem chce tuto serii psát, často si pouštěl fantazii na špacír, některé popisy města byly mírně delší a zapomínal na děj. Naproti tomu v Jizvě mi popisy vůbec nevadily, vytkl bych pouze závěr, kde je cítit, že by autor psal rád dál, ale vydalo by to tak na další knihu, a tak se pokusil o elegantní ukončení s nádechem tajemna. Na mě to nezabralo a byl jsem zklamán, že se mu nepodařilo vymyslet originálnější konec než nic nevysvětlím a čtenáři zůstaň na pochybách. Jako nejlepší z tří knih musím zvolit Železnou radu, která je pro mě dokonale vyváženou směsí úchvatných a popisů a originálních nápadů s rychlým dějem a překvapivými zvraty. Každá z výše zmíněných knih je však nadprůměrným dílem ve svém žánru a každá z nich pasuje Chinu Miévilla do role jednoho z vůdčích a nejnadějnějších autorů nové vlny sci-fi a fantasy románů začátku století. Těším se na přečtení jeho dalších knih nejen z této serie...
